Šestinedělí. Pocity úzkosti, deprese. Prožila jsem to aneb pomoc se těžko hledá.

šestinedělí a poporodní deprese

Psáno před více jak rokem…

Konečně nastal ten čas, kdy jsem se rozhodla, že vyjdu na světlo s článkem, který jsem psala před více jak rokem po porodu. Tento blog jsem vlastně založila díky tomu, že jsem se cítila tak mizerně jako nikdy předtím. Když jsem se dostala z úplně nejhoršího, ale stále jsem měla každý den pocit, že se to už nikdy nezlepší, muž mi nainstaloval WordPress, já sestavila první články a vzhled a hned jsem večer usínala s kapkou naděje, že v životě ještě bude i něco jiného.

EDIT: Používám pojem deprese, ale není to úplně správně. Může se jednat o depresi, ale spíše jde o úzkosti a poporodní blues. Jenže v té době to bylo tak silné, že jsem to nerozlišovala. Upřímně mi to bylo jedno, co to je. Ale bylo to hrozné. Orientovat se v tom vám může pomoct tato webová stránka: sestinedelky.cz

Text nechám nepozměněný, jen občas upravím gramatiku a stylistiku. Ale jinak je to svědectví toho, co jsem zažila a zároveň, jak jsem poporodní depresi a hrozné šestinedělí řešila. Pomoc je opravdu těžko nalezitelná. Ještě v tu chvíli, kdy už jste v jednom kole doma z porodnice.

To už mezi slzami a běháním kolem křičícího uzlíčku nestíháte volat psychologické poradny, hledat poporodní asistentky a laktační poradkyně. Ještě když jste na malém městě.

Já upřímně doufám, že vás tohle nepotkalo a nepotká. Ale je potřeba o té možnosti, že nastat to může, vědět. A hlavně je potřeba mluvit o tom, že to je normální a není třeba se stydět, ale požádat o pomoc.

Šestinedělí. A to sis myslela, že porod bude to nejhorší.

30.8. 2017. Dny po porodu

Začátek

Tato slova píši 2. týden po porodu, takže možná, že časem, až si to budu číst, budu si říkat, že to je přehnané nebo až moc přímočaré. Nicméně bych ráda otevřeně mluvila o tom, že ne všechny ženy jsou po porodu šťastné a vše zvládají. Já jsem od mladého věku citlivější a úzkostnější člověk. Vždy předtím s tím ale šlo něco provést, jít běhat, jít někam do města nebo si dát něco dobrého a pustit seriál, v nejhorším se jít opít. Teď ne.

Na mateřské jsem se trápila, tím, že nemám co dělat, nemám smysl života. Bohužel pak přišel porod.

V mém 7. měsíci jsme se přestěhovali z Prahy do menšího města do většího bytu, protože v Praze na to prostě nemáme. A přítel mohl pořád dojíždět do Prahy do práce, tak jsme zvolili tuto lokalitu. Já jsem si bohužel do porodu na nové bydliště nezvykla a pořád se trápila, tím jak se dostat zpátky do Prahy. Na mateřské jsem se trápila, tím, že nemám co dělat, nemám smysl života. Bohužel pak přišel porod. Celý zážitek byl traumatizující včetně pobytu v porodnici. Nerada bývám sama bez muže a nikdy jsem nebyla v nemocnici. Do toho tam byly dost nepříjemné sestry a celkově přístup této porodnice byl takový strohý, a hlavně vše vyřídit co nejrychleji. Rodilo se tam jak na běžícím páse a nikdo nic nestíhal. Těšila jsem se domů, že tam to konečně bude vše v pořádku.

Jenže…

První den doma jsem si sedla na gauč a nevěděla, co bude dál. Neměli jsme vůbec dobře uspořádaný byt, nakoupené nějaké věci, co jsem nevěděla, že budeme potřebovat a prostě celkově se mi život obrátil naruby. Přítel odjel na nákup a já nezvládla nic než brečet. Koukala jsem na ten spící uzlíček a brečela.

První týden jsme doma bojovali s přizpůsobením bytu, co nejvíce to jde, nákupem všeho možného, co chybělo, nervozitou z pláče a bylo to opravdu hodně těžké období. Když se pak po týdnu měl přítel vrátit do práce, hroutila jsem se strachy a pořád brečela.

Každý den mi kolem odpoledne začala největší úzkost a já jen seděla u kojení a brečela. Přítel to moc nechápal, ale snažil se mě podpořit. Volal i nějakým psychologům, jestli by nepomohli. Ale všichni mu řekli, že v prvních týdnech po porodu je to normální, a že máme zavolat až po šestinedělí. To samé psali všude na internetu.

Zavolejte až po šestinedělí, teď je ten pocit úzkosti normální. Ale co do té doby budu s těmi pocity dělat??

Nakonec jsme v neděli před přítelovo návratem do práce skončili v Bohnicích na krizovém centru, kam jsem předtím volala a svěřila jsem se jim.

Paní mě vyslechla po telefonu, řekla mi, že to už není úplně normální šestinedělní stav a že máme přijet. Měla jsem tedy sezení s psychiatrem. Ten asi také viděl, že částečně je to vše způsobené hormony a změnou a nakonec jen pomáhal hledat se mnou řešení mé situace. Prostě necpal mi žádné léky nebo metody. Ačkoliv jsem o nich tou dobou uvažovala, ale chtěla jsem kojit.

Na vše budu sama…

Přišli jsme na to, že nejvíc mě traumatizuje to, že budu na vše sama a že nejsem doma v Praze, kde je mamka, zbytek rodiny, kamarádi. Snažil se mi pomoci najít nějaké způsoby, jak to řešit. Ale bohužel se ukázalo, že tato řešení nejsou úplně reálné.

Pondělí, den mužovo nástupu do práce, jsem tedy strávila u našich v bytě, abych nemusela čelit té obávané situaci, být doma sama s dcerou. Ale stejně to bylo nic moc. Byly jsme tam samy, máma byla v práci. Malá měla nejvíc uplakaný den a tak procházka s kamarádkami s kočárky byla plná řevu, a já jsem nemohla ani pořádně mluvit a myslet. Už jsem se jen těšila domů, až ji nějak utiším. A to jindy v kočárku spala. Poznámka: Tou dobou jsem ještě neuměla nosit a byla to jedna velká chyba, co by mi usnadnila život. 

Další dny v pekle

Další dny jsem byla s malou sama doma, tak jak jsem se obávala. Bylo potřeba tomu čelit. První den jsem zvládla lépe, než jsem se obávala. Samozřejmě mě přes den chytaly děsné úzkostné stavy. Chvílemi mi bylo i lépe. Ale malá hodně plakala, skoro nespala. Já nemohla ani na WC, natož si uvařit jídlo.

Kojící krize

Přítel musel se mnou být dva dny doma, protože ve středu jsem nestihla jíst ani pít a vypadalo to, že nemám dost mléka. Vše tomu nasvědčovalo, byla jsem v permanentním stresu, nejedla jsem (nebylo kdy), málo pila.

Kojenecká váha ukázala, že malá vypije o půlku míň, než by měla. Takže jsem začala dokrmovat. A začala jsem odsávat, abych mohla dokrmovat svým mlékem a zvýšila laktaci. Teď je druhý den, co mám doma váhu. Malou po kojení dokrmím svým mlékem a spokojeně spí. Poznámka: Dostala jsem se do toho běhu, kojení, odsávání, hlídání váhy a času.

Bohužel je to pro mě pořád stres, když moje snaha zatím nevypadá, že by zabírala a mléko nepřibývá. Ale hodlám pokračovat. Jen po přečtení rad na internetu a milionu diskuzí jsem tak nešťastná, že to dělám špatně. Spousta matek odsoudí umělé mléko. A spousta laktačních poradkyň radí takové věci, že bych se únavou a stresem už zhroutila. Zkusím si to udělat po svém, ať jsem aspoň částečně v klidu a mohu se soustředit na sebe, aby se mléko mohlo tvořit. Poznámka: Mít doma váhu byl naprosto zbytečný stres. Muž to pak testoval a fungovala špatně! Stačilo jen nečíst ty rady a dítě přikládat tak často, jak to šlo a jak to chtělo.

A to mě přivádí k tomu hlavnímu.

Existuje hrozně málo reálné pomoci matkám v nesnázích. Na internetu je toho spousta, ale najít reálného člověka, který by vám pomohl, uklidnil nebo dokonce přišel za Vámi domů a pomohl vám, ať už jen svou společností nebo úklidem nebo teplým jídlem, je hodně těžké. 

Ráda bych do budoucna, aby tito lidé, kteří jsou ochotni pomáhat, byli vidět a měli možnost pomoci, tam kde je potřeba. Pokud jste to vy, napište mi, dáme třeba něco dohromady.

Aby to nebylo jen černé…

Výhody býti máma novorozence

  • Můžete mít doma bordel.
  • Naučíte se dělat spoustu věcí naráz.
  • Zhubnete.
  • Naučíte se psát na pc levou (jen).
  • Konečně uplatníte ty hezké oblečky.
  • Můžete o tom psát nebo si psát s ostatními matkami.
  • Nepotřebujete push-up podprsenku.

6.11. 2017

Tak už mám doma 2,5 měsíčního bobka. Šestinedělí je za mnou a snad i to nejhorší období v mém novém životě mámy. Poznámka: Tou dobou jsem se konečně začínala cítit trochu lépe.

10.11.2017

Musím se přiznat, že jsem vůbec netušila, jak těžké je mít dítě. Dokud to člověk nezažije, nedokáže si to představit. Existuje jen malá možnost, jak získat informace o tom, co vše může nastat a jestli se dá na to nějak připravit.

Také existuje hodně málo pomoci matkám v šestinedělí, matkám, které nezvládají a matkám, co trpí úzkostnými pocity nebo depresemi. V šestinedělí Vám odborníci řeknou, že cítit se hrozně je normální, že máte protrpět těch 6 týdnů a pak se to zlepší, a když ne, tak se teprve ozvat.

Ale přeci není úplně normální, aby tolik žen trpělo 6 nebo i více týdnů.

Minimálně by měla v tomto směru existovat lepší osvěta. U gynekologa by měli o tomto možném stavu informovat, a pokud jste úzkostný typ nebo dokonce trpíte na nějaké psychické problémy už před těhotenstvím, měl by vás gynekolog jako těhotnou poslat k psychologovi. Ten by vás pak měl v péči ještě po porodu, dokud bude potřeba. Takto si to zařídí jen hrstka žen a existuje dokonce instituce, která se tím zabývá. Ale dostat se tam nebo vůbec přijít na to, že existuje, je dost dobře nemožné. Poznámka: Už jsem zapomněla, jak se jmenovala a jak jsem jí našla.

Tímto bych ráda nabídla všem ženám, které jsou v šestinedělí nebo mají malé děti a cítí se špatně, trpí úzkostí, jsou nešťastné…, pište, pište, pište. Já nejsem odborník, ale prošla jsem si tím také a stále nejsem pořád na růžovém obláčku a vím, že každá pomoc a chápající duše je lepší než nic.

Ráda bych v tomto upřímném článku shrnula možnosti, kam se obrátit pro pomoc, když jsou úzkosti a neštěstí už nesnesitelné.

Kde hledat pomoc

Krizové centrum v Bohnicích

Dá se tam zatelefonovat a svěřit se a oni vás mohou pozvat na sezení k psychologovi nebo psychiatrovi podle závažnosti. Pomohlo mi už jen to, že mě někdo vyslechl a uznal. Ale když jsem byla v té léčebně, připadala jsem si jako blázen. Nicméně, není proč. Je to lékař jako každý jiný. Navíc i jen telefonát může stačit k pomoci.

Modrá linka

Sem můžete přes den volat nebo psát s jakýmkoliv trápením. Já to měla každý den otevřené pro lepší pocit, že nejsem úplně sama.

Porodní asistentky

Pomoc mohou také poporodní asistentky. O těch více v článku, co dělat před porodem. Doporučuji Vám sehnat si porodní asistentku nebo i laktační poradkyni opravdu ještě před porodem. V šestinedělí je žena ráda, že si dojde do sprchy, na wc a nají se a do toho velmi často řeší problémy s kojením nebo s něčím jiným. Takže mít už spřízněnou duši, co vás zná, a probrat s ní tyto možné problémy, by bylo skvělé.

A jaký je konec příběhu?

13.12.2017

Míše budou 4 měsíce. Neuvěřitelně to letí. Cestuje po zádech po hrací dece a snaží se otočit. Vydává různé zajímavé zvuky a směje se na nás.

Výhody být máma mimina:

  • Tak rychle a tak moc jsem nikdy nevařila a neuklízela 😀 Mimino baví sledovat mě, co dělám, ale musí to být kravál a něco akčního. Žádné sezení u PC.
  • Tak moc jsem nechodila po lese. Mimino spí jen na procházce v šátku nebo občas v kočáru. A já jsem na čerstvém vzduchu a přinutí mě to vyrazit ven.
  • Tak moc jsem nikdy neměla nakoupené vánoční dárky předem. Baví mě o nich přemýšlet, diskutovat s kamarádkou a objednávat je, případně je záminka, proč jet do Prahy do obchoďáku 😀
  • Dříve jsem neměla chuť ani nalepit na adventní věnec staré věci z minulého roku. Tento rok jsem za tuto kreativní činnost velmi vděčná. Konečně něco jiného než utírání zadku.
  • Nikdy nebyla možnost se seznámit s tolika lidmi. Matky na mateřské se zoufale nudí, tak je celkem snadné nějakou v okolí najít a seznámit se. Jen mít tu odvahu vzít toho svého křiklouna s někým cizím ven a poslouchat druhou mámu, jak má zlaté dítě, případně to rovnou sledovat. Mám štěstí, že se seznámím vždy s někým, komu jen dítě leží v kočáru a kouká hodiny a hodiny nebo celý den spí… No a já mám pak spíš depku, než radost ze seznámení. Takže pokud to máte stejně, lepší je se seznámit s někým, kdo má děti jiného věku 😀
  • Neměla jsem téma blogu. No a teď mám teda pěkně obsáhlé. Na mateřství je zajímavé, že pořád něco řešíte. Hlavně je to spánek, kojení, jídlo a stolice. Stanete se odbornicí na tyto oblasti. Jsou maminky, které si dokonce založily spánkové poradenství nebo píšou knihy o příkrmech. Prostě přiživit se na tomto tématu může každá máma, protože se stává odbornicí praktikováním na svých dětech.

15.3.2019

Nyní už depresi nemám a celá ta zkušenost mě velmi posílila a nerozhodí mě zdaleka tolik věcí, jako před dítětem. Také jsem objevila v sobě nové schopnosti a pochopila, že dokážu mnohem víc, než jsem si myslela. Získala jsem nadhled nad životem a neberu ho tak vážně. Ačkoliv každodenní rutina a trápení s výchovou samozřejmě pokračují a není to procházka růžovým sadem. Ale už nejsem v té černé mlze.

Takže tento celý článek jsem psala před rokem a více.

Je to můj příběh a doufám, že pokud prožíváte to samé, nebo podobné co já, tak dojdete do dobrého konce jako já. 

Toto téma mělo být důvodem založení tohoto blogu a já o něm ještě hodlám více mluvit. Poporodní deprese není nic, co bychom měly přežít a vydržet. Můžeme najít pomoc a je třeba tyto možnosti ukazovat a sjednotit jejich nabídku!

Nikdo nepochopí přesně, jaké to je, dokud to také neprožije.

Sdílejte, budu ráda. 

Sdílejte moje články kamarádům a kolegům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.